No a je to tady,přiblížil se den našeho srazu který jsem nazval Jednou v roce na Berounce “ a už tu máme 5 ročník,jak to letí ten čas….
Přijíždím do kempu později,nebot jsem si ještě projel naši cestu kam pojedem v sobotu a abych nebyl nemile překvapen tak jsem si vše ještě zkontroloval a bylo v še v pohodě.Kluci mě přivitali v kempu a ja zas vítám další a další účastníky,kteří přijíždějí již v pátek.Tento den se ubytujeme a poklabosíme kdo kde byl a nebo kdo kam se chystá.Opět vidím známe tváře a mám radost že jezdí pravidelně,pro někoho stejně jako pro mě,je sraz na Berounce srdeční záležitostí.Přijíždějí i kluci a holky z Moravy,to je fajn.Tak bliží se 20.00 hodina a páteční program začíná v podobě country kapely TEXAS jako každý rok.Znějí známe trempské písně,který snad každý zná a tak si je muže zazpívat s námi. No jako obyčejně se hraje do 12.00 hod s prodloužením do 4 hodin ranních.
Musel jsem odložit čas odjezdu na spanilou jízdu aby se všichni probrali z pátečního opojení. Sobotní ráno je ale kruté i pro mě..oči pálí,mozek ne a ne naskočit a já koukám jak vokurka a pomalu se ploužím do umývarny.Někdo mě srdečně a kamaradsky pozdraví a já jen zavrčím,i když s usměvem…Tak čas odjezdu je tu a my se řadíme,ja si ještě zkontroluji řadu a vybírám si slabší kubatury aby jeli ihned za mnou…a vyrážíme…
Cesta ubíhá v pohodě,nádhera Berounky je prostě užasná a já ten kraj miluji…zastavíme na oběd v restauraci u Rozvědčíka,kde jsem pro nás zajistil místo a po obědě pokračujeme dál až a zámek do Lán navštivit našeho prezidenta.Projedeme si nádherný park,uděláme pár fotek a vyražíme zase zpět do kempu Pohoda,kde už se připravuje rocková kapela POSEIDON na svuj večerní koncert.
Zaparkujeme skutry, a jdeme si dát něco k jídlu a pití a pomalu se to začíná rozjíždět.První tony písně – zeď od kapely Pink Floyd vítají návštěvníky srazu, a na Berounce by to prostě bez této pisně nešlo.A pak už to jede… a lidi se začínají dobře bavit.Počasí nám vyšlo na výbornou,bylo nádherně a kapela hrála až do 2 do rána a ještě přidavala…
V neděli nastalo to smutné rozloučení….Lidí mavají a odjíždí kde svým domovům se slovy,tak zase za rok kamarádi…a pokud mě zdraví nezklame,budu dělat Berounku i příští rok.
Takhle Berounka bylo pro mě ale hodně smutná,tyden před začátkem mi zemřela maminka,kterou jsem miloval,a byl jsem na váškách jestli budu vubec Berounku dělat.Ale nechtěl jsem zklamat tolik lidí a tak jsem do toho šel a snažil se,aby nikdo tu bolest co mám v srdíčku nepoznal…vždy jsem si odskočil do chatky,když bylo nejhuř…abych zase vyšel s usměvem ven…bylo to pro mě hodně těžké a je to ještě porád i když píšu tyhle řádky.
Tak snad příští Berounka bude pro mě už veselejší….
fotky : http://nmaikl.rajce.idnes.cz/Jednou_v_roce_na_Berounce_-_2017/